Je vysoký dlúhý kopec, kerý sa menuje Drastihlava. Kdysi prý to bývala sopka a ve vnitřku sú prý všelijaké jeskyně. V nich sa ukrývali zbojníci a ostaly tam po nich poklady. Jednúc sa umluvili dvá pastýřé, ogaři z Hošťálkovéj, že sa odvážíjá vlézt ďúrú do tých jeskyní v Drastihlavě. Dycky čuli vykládať, že v hoře sú veliké hromady pokladů, stříbra aj zlata. Ty poklady, že opatruje čérný kohút se žižlavýma očima, keré sú veliké tajak taléře. No, teho kohúta s takovýma očisky, že by sa nebáli a umluvili sa, kerú noc do téj ďúry polezú. Jura vzál s sebú křesivo a hubku a svazek světidel a ve svatojánskú noc sa vybrali s Jankem do Drastihlavy. Po tmě sa dostali do jeskyně. Tam rozžali světidlo (louč) a Janek chytna ho do ruky šmarovál napřed. Najednúc dře do skaly čelem! „Do Paroma, tu musíme lézť enom po kolenoch! Juro, vem to světidlo!“ A tož tak lézli pomalu dál, až přilézli na místo, kde sa už mohli vzpřímiť. Před nima sa cosi od teho světla odrážalo, tajak nejaký ohének. „Juro, henkaj sa blyščí zlato!“ křiknúl Janek, „Poďme daléj!“ Přišli k jakéjsi vodě, byla hluboká a hučala tajak o povodni. Přes ňu védla uzučká lavečka, enom takové ráhno. Ogaři stojali před lavkú a raďaci sa, majú-li sa pustit přes ňu či né, ani nezmerčili kohúta na lavce, protože byl očisky obrácený k pokladom. A Janek oči také upřené na poklad, už opatrno kladl nohu za nohú a překročíl kohúta. Dojďa k pokladu, vyslékl halenu, zavázál na ní oba rukávy a už cpál do ní zlato. Jura si ale netrúfál přejíť přes lavku. Janek sa mu smíl a chytňa si kus zlata, hodil ním po Jurovi. V tom kohút zařvál. Janek popadl honem halenu a vkročíl zas na lavku. Ale kohút hýp mu na hlavu a chtěl mu vyklofať oči. Janek uhýbál a s halenú nacpanú zlatem spad do téj hlubokéj, hučavéj vody. Zlato ho pohrúzilo a už sa neukázál. Neptajte sa, jak mjél Jura napilno, aby sa dostál z hory ven! Ale v kapci mjél kus zlata, kerý mu Janek přes vodu přehodíl, a za to zlato si potom kúpil zemanský dvůr. Ludé pravili, že Jan býl ogar zlý a lakomý a také ten kohút, věčný hlídač pokladů, trestál smrťú. Ale spravedlivým luďom, že aj uhne z lavky a možú si neco z tých pokladů aj odnésť. Ale takovým řečám ludé moc nedovířali a tak tý poklady ostaly dodnes v Drastihlavě. A až budú lidé tak zlí, že jeden druhému nedopřeje ani vody z potoka, tož tá voda z hory Drastihlavy sa provalí a všecky zatopí.

Na kopci za Luhačovicama žíl kdysi veliký silák. Menovál sa Petr Bača. Bača měl silu jak pár volů. Býl chudý a toš sa namísto dobytka zapřihál do pluhu sám. Sucháry v horách vytrhával ze země a nosíl ich dóm. „Šak to není hřích,” říkával hajném. „Suchár nemá v lesi co dělat. Tam enom zavazá. Ten patří do kamen.” Aj dyž lesy byly panské a hajný měl stromy pro pány chránit, nechtěl byt se silným sedlákem ve při a aby nějaků nechytíl, toš sa mu račí vyhnůl. Dyž ho měl potkat se stromem na rameni, skočíl aj s flintů do hůščí.

O Bačově sile sa dověděl luhačovské hrabě. Dál si ho zavolat na zámek a ptá sa ho: „Bačo, přetahneš panského vola?” „Celů páru, pane hrabě. Dyž mňa budete aspoň štrnást dní dobře krmit, budu vám v rukách ohýbat podkovy.” „Platí,” povídá hrabě, „ dostaneš pořádné futro a já si ťa vyzkůšám. Lesti mluvíš pravdu, toš ťa vezmu do služby. Náš cisařpán vypsál turnaj o nejsilnějšího chlapa. Každý kníže nebo hrabě si dovede svojého bodygárda a ti potom budů mezi sebů zápasit. Lesti je to tak, jak říkáš, mohl by sas dobře umístit. Pro naše panství to bude veliká sláva, že máme takového siláka. Co nejračí jíš?” „Hrach, krúpy, uzené maso, sýrové pagáče a piju víno,” vyhrkl ze sebe sedlák. „Toš teda platí, za chvíľu to budeš mět dovezené u tebe na kopci” , uščuřovál sa spokojeně pán hrabě. „Štrnást dní možeš enom sedět a pit. Třeba bez přestání, ale potom chcu vidět tů tvoju silu.” Za chvíľu býl vůz naložený a forman akorát zapřihál voly.„Nechajte voly ve chlévě a vůz domá,” povídá mu sedlák. Strhl z voza plachtu a skotůlál dvě bečky vína. Jednu vypíl hneť, druhů dál do plachty. Potom tam naházal aj ostatní jídlo, plachtu svázal, hodíl si ju na záda a už si to mašírovál přes Obětovů dóm.

Třetího dňa býl na zámku zaséj. „Pane hrabě, su hladný jak vlk, co dlůho nežrál. Vínečko máte fajnové. Pěkně po něm tráví. Dyž sa dobře pije, mosí sa aj dobře jezt, ale já už nemám co.” Pán hrabě sa zhrozíl. Takového žrůta mu býl čert dlužen, ale potom si zpomněl na turnaj a poručíl, aby pro hladného obra naložili zaséj plný vůz. Za tři dni býl sedlák na zámku zpátky. To už pán hrabě nevydržál a začál křičat, že tak ho tá sláva přijde pěkně draho. Takového otesánka nenažraného si nemóže dovolit ani on - hrabě. Hladný a nasraný sedlák chtěl odejít, ale nevěděl, že zpoza roha ho pozoruje hraběnka. Dyž hrabě odešel, potichučky na sedláka zavolala: „Hej chasníku. Prý si veliký silák. Poď a ukaž mně svoju silu. Dyž budu spokojená, dostaneš jidla dvakráť tolik.” Vyhládlý Bača neudělál svojém ménu haňbu. Akorát jidlo si nechál tentokráť račí dovézt. Za štrnást dní býl vykrmený aj vytrénovaný jedna radosť. Pár volů přetahl jednů ruků. Železné podkovy ohýbál koňom přímo podle kopyta. Pán hrabě býl spokojený (hraběnka také) a povídá: „Petře, tady sem ti nechál ušit valašský kroj. Včilkaj s nama pojedeš do Vídňa zápasit. Císař pán je zvědavý, kdo je v císařství největší silák. Ten bude kůlat očima, až uvidí, že to bude z Luhačovského panství.”

Dyž nejslavnější zápasník z Korutan Petra Baču uviděl, chechtál sa jak přiblblý. Valacha, vyvaleného z vídeňských paláců, nepočítal za rovnocenného soka. Se svojím vítězstvím počítál stoprocentně. „Hej, ty ušmudlanče, ty sa chceš se mnů bit. Toš poď. Enom pozór, aby sas tu neztratil. Vzál sis sebů příručku Sedlák ve městě nebo sa tu budeš orientovat podle míst, cos nám tu zasmradil hnojem.” Dál už sa posmívat nestačíl. Petr mu takovů liščíl, že rakůskéj orlici, co měl pán cisař na erbu, opadalo péří. Potem ho chytil za nohu, zatočíl s ním kolem sebe a udělál takový průvan, až sa císařovně sukně vyhrnůly. Nakonec korutanca pustil. Ten róchl na zem a nosem vyrýl myší hnízdo aj s mladýma. Dyž sa Rakušák ešče zvihl, kopl ho do řiti, až mu skořápky praskly.

Petr Bača sa stál hlavním vítězem a sama císařovna mu připínala medajlu. Sotvá si na něho šáhla a ucítila, jaké je to chlapisko, hneť šuškala cisařovi, že by si tohoto sedláka chtěla nechat ve Vídni. Korutanec s vytečenýma vajcama je jí včíl na nic. Luhačovská hraběnka sa císařovně postavila: „Petr sa mosí vrátit na Valachy. Je to sedlák a mosí na Luhačovicku orat.” Keré pole bude orat, to už neřekla.

Petr Bača sa s veliků slávů vrátíl na svůj grunt. Včílkaj sa mu védlo dobře. Každý týdeň dostával vůz jídla. Ten mu vozila sama hraběnka. Dědina na kopci, kde měl hospodářství, sa na jeho počest menuje Petrůvka.